sobota 27. února 2016

Dezolát

Jako ztráta snu,
ze kterého nechceš být vypuzen.
Jako žízeň v postopileckém dnu
a následující deziluze.
Den, který postrádá smysl
ač ještě včera bylo pro co žít.
Nic si nenalhávám-byl to úmysl.
Zrušit se, kouřit a pít.
Miluji své dezolátní stavy,
jsou zdrojem potravy mých Múz,
které způsobují bolesti hlavy
a trochu zpomalují puls.
Tentokrát se obejdu bez produktivity,
spokojím se se špatnou fyzickou stránkou,
i tou uživím své psychické termity,
kteří můj mozek drápou.  

úterý 16. února 2016

Interakce

Životní nestabilita
mentální labilita.
Vnitřní válka
mezi námi dálka.
Neschopnost vyjádření
asi vnitřní postižení.
Pocit potřeby
tvojí osoby.
Chtít něco sdělit
nás dva už nerozdělit.
Zbavit se tlaku.
životního strachu.
Objektivní slepota
citová nahota.
Asi sebedestrukce
myšlenek redukce.
Mozku metamorfóza
vzájemná symbióza.




Skokan

Obden pokouším se
zabít se.
Vždy skokem
z mých oken.
Ale bydlím v přízemí
a tak moje snažení
vždy dopadne tak,
že vyrovnávám svůj tlak
tím, že si zapálím cigaretu
na okenním parapetu. 

pondělí 2. listopadu 2015

Dialog

Co si myslíš, že děláš?
Nic, dej mi pokoj.
Máš nějaký důvod?
Důvod k čemu?
Důvod proč ještě ležíš v posteli?
Nemám.
Tak vstávej.
Nemám důvod vstát.
Jasně, jasně. Prolež celý den. Koukej do stropu. Spi. Prospi klidně celý život!!
Dobře, to by se mi líbilo.
DOHAJZLU! Vstávej! Vyser se na to, ti říkám!!
Na co?
Na ten tvůj bojkot. Nestojí to za to.
Já ti nevím. Je mi tady dobře. Když vstanu, budu muset mluvit, budu se muset přemáhat..
Ale prosím tě, nedělej ze sebe chudáka!
Nedělám.
Že ne?! Jsi plná sebelítosti. Víc neumíš?
Neumím.
Už nevím co s tebou...
Hm...
Víš co?
Co?
Jdi si zapálit.
To bych musela vstát.
Nemáš chuť na cigaretku?
Ale jo mám..
Tak vidíš.
Tak já teda pro tentokrát vstanu.

úterý 20. října 2015

Realita prázdného dne

Matné světlo, mlhou zahalené.
Chladný vzduch, co nejde nasát do plic.
Slabé duše pro život odsouzené.
V žilách krev mi proudí, v mysli však nic.
Zájem o lidi, zájem o sebe, zájem o cokoliv..
Nádech, který stojí tolik sil.
Nechtít být sama, ani s někým, tady ani kdekoliv..
Stejný tlak, tlak, který i včera mě dusil.
Realita prázdného dne bývá někdy krutá.
Vstát a chodit, fungovat a nadechovat se
i přes prázdný den, i přesto, že hlava je dutá.
Kde přišla jsem k prázdnu? K této zhoubné nákaze?


pondělí 5. října 2015

Dlouho očekávané. Kurvajo.

      Dlouho mě to štvalo. Co? To všechno. To, že je to nijaké. Prázdniny byly..asi skvělé. Myslím, že mi hodně daly, hodně vzaly...Hodně naučily. O lidech. Asi i o životě. Ne. To ne. O životě? Ohledně toho se cítím ještě zmatenější, než kdykoliv před tím. Každopádně jsem si na ně zvykla. Zvykla jsem si na ty lidi. Na ten způsob života. Myšlení. Konec. Blížil se strašně rychle. To nenápadné vzrušení z něčeho nového. Nové školy, nových lidí, nových ideálů..Zároveň ale mou myslí prostupoval strach. Strach z toho...z čeho vlastně? Ani nevím, nechtěla jsem opustit něco...co právě začalo. Asi. Nevím, doprdele!
      2 týdny do VŠ. Připadám si, že nikam nepatřím. Toto opouštím a tam ještě nic nemám. Hrozný pocit. Těším se. Bázlivě. Ale těším. Konečně budu s lidmi, se kterýma mě něco spojuje.
     Opravdu? To jsem si OPRAVDU myslela, že si budu s lidmi rozumět jenom kvůli škole? Jsem tu druhým týdnem. Kurva. Dopíči. Nasrat!!! A co? Zjištění? Já nevím.
To je všechno, co jsem chtěla napsat. Že nevím. Zase.
Jdu si zakouřit.
 Je to asi jediná jistá věc.
..........................................
Cigareta do úst.
Zapálit.
Popotáhnout.
DOHAJZLUDOPÍČIKURVAJÁSENATOVYSERU!!!
Mám rýmu. Bolí mě v krku..
A to cígo je fakt hnusný....

neděle 20. září 2015

Čeká mě produktivní den, doháje!

       Rána. Velká rána. Táta odešel do práce a třísknul dveřma. Mám je hned vedle pokoje. Poslední dobou chytám podezření, že to dělá schválně. Nevadí. Kolik může být? 7? Záleží co je za den...Pondělí? Do háje. Co je za den...hm. Co bylo včera? Ha! Byla jsem v práci, takže byla sobota...to znamená, že je neděle...a nebo jsem byla v práci předevčírem? Ale co bych pak dělala v neděli...ne, dnes je neděle! A táta odešel do práce. Takže je tak 9.
      Spát se mi nechce. Ale vstát? Ne, jdu radši spát. Vzbudím se asi v 11. Nevím jestli vstát. Nechce se mi. Vstávám. Mám hlad. Jdu do kuchyně, postavím na kafe, ale udělám si čaj. Otevřu ledničku. Zavřu ledničku. Jdu do spíže. Pak zase do ledničky. Otevřu a zavřu. Mám hlad, ale nevím co chci. Beru skleničku marmelády, čaj a lžičku. Jdu zpátky do postele a pouštím si přátele. Po pěti minutách vypínám. Nic. Nic. Ležím. Koukám do zdi a počítám praskliny. Žádné v pokoji nemám. Pomalu mi dochází zbytečnost mojí existence. Potřebuju si zapálit. Sedám si do okna a zapálím si jedno lehké máčko. Po třech potáhnutí ho típnu. Nebaví mě to, nebo nechutná? Spíš je v tom okně moc velký horko. Mohla bych jít do lesa. Tam se kouří dobře. Možná dýl, teď mám plno práce. Došlo mi, že jsem si ještě nevyčistila zuby. Je jedna.
      Jdu do koupelny. Čistím si zuby. Beztak ani nevím, že to dělám. Koukám na svoje vlasy. Hrůza. Modrá, zelená, hnědá, šedá..žlutá?...Jsem jako zkažená voda v rybníce. Měla bych to nabarvit. Jo, nabarvím to. Až budu mít čas samozřejmě.
     Jdu do pokoje. Až teď si všímám toho bordelu. Všude oblečení. Na židli. Na posteli, Pod postelí...měla bych to uklidit.. Lehám na postel. Jo, za chvíli to udělám.
     Vím, že to neudělám. Je to zbytečné. Všechno je zbytečný...i ta zkurvená sebelítost už mě nebaví. Jdu radši spát. A tak dám publikovat tenhle článek.
Aby alespoň něco po tom dnešku po mě zbylo....